Po desetiletí se předpokládalo, že modernizace povede k úpadku náboženství. Jak budou společnosti vzdělanější, bohatší a vědecké poznání poroste, náboženství mělo postupně zmizet ze života lidí. V mnohém se tato předpověď snad i naplnila. Kostely se v mnoha evropských zemích vyprazdňují a tradiční církve ztrácejí svůj kulturní vliv. Náboženství mizí z veřejného prostoru. A ani nedávno vydané studie o „tichém návratu“ (Quiet Revival) po jejich přezkoumání, zdá se, žádnou takovou naději nepřinesly.
Navzdory určitému upozadění institucionalizovaných forem náboženství je spiritualita stále živým společenským tématem. Ve svém výzkumu jsme se zaměřili na šest vysoce sekulárních evropských zemí: Estonsko, Dánsko, Česko, Švédsko, Belgii a Nizozemsko. Tyto země patří podle výzkumů Pew Research Center mezi nejméně náboženské společnosti v Evropě.1 Přesto je patrné, že spiritualita z těchto společností nezmizela. Pouze změnila svou podobu.
Mnoho Evropanů dnes odmítá organizované náboženství, ale zároveň věří v různé formy transcendence. Meditace, mindfulness, práce s energií, alternativní léčebné postupy nebo individualizované duchovní praktiky se staly běžnou součástí života milionů lidí. Například v Estonsku přibližně dvě třetiny obyvatel uvádějí víru v nějakou duchovní sílu či energii.2 V Česku 29 % dotázaných věří v Boha, ale v duši či osud věří více než 40 %.3 Evropa se tedy nestává méně duchovní. Jen se stává duchovní jinak.
Tento fenomén označujeme pojmem tekutá spiritualita (liquid spirituality). Navazujeme přitom na sociologa Zygmunta Baumana a jeho koncept pozdní „tekuté modernity“. Co to znamená? V dnešní společnosti lidé stále méně přijímají autoritu tradičních institucí a stále více si sami vytvářejí vlastní identitu a hodnoty. Dokonce i spiritualitu – místo příslušnosti k jedné tradici si skládají vlastní „duchovní toolkit“: trochu psychologie, trochu mindfulness, trochu křesťanství, trochu východní spirituality. Zkrátka vše, co se zdá být pro jedince aktuálně užitečné.
Vedle spirituality jsme však sledovali i data týkající se duševního zdraví. Historické očekávání toho, že s ústupem náboženství a nárůstem technologického pokroku se lidem bude dařit více, se nepotvrdilo. Přestože jsou sledované země ekonomicky vyspělé, vzdělané a sekularizované, potýkají se s vysokou mírou úzkostí, depresí, osamělosti a dalších psychických obtíží. Jednoduše ústup náboženství nevedl automaticky k většímu lidskému štěstí. Lidé stále hledají duchovní složky smyslu, naděje a vnitřního uzdravení. Ostatně i WHO v posledních desetiletích stále více uznává význam spirituality, smyslu a existenciálních otázek pro lidskou kvalitu života a vytvořila speciální nástroje pro měření spirituality a náboženskosti v rámci wellbeingu.4
A jak si v této oblasti vedou samotné církve? Pomáhá tedy náboženská příslušnost lidem žít vyrovnaný a psychicky odolný život? Při analýze dat z celosvětového výzkumu členů Církve adventistů sedmého dne (Global Church Member Survey 2023) jsme při hlubší analýze dat ze zmíněných šesti zemí zjistili, že psychické obtíže se ve velmi podobné míře nevyhýbají ani církevnímu prostředí. Například 43,9 % českých adventistů a 47,5 % adventistů v Estonsku uvedlo, že v posledních týdnech prožívali pocity sklíčenosti, deprese nebo beznaděje. Významná část respondentů také přiznala myšlenky na sebevraždu. V širší populaci v těchto zemích pak určitou míru úzkosti nebo prožívání depresí zmiňují 48 % (Česko) a 50 % (Estonsko).5 Zdá se tedy, že samotná náboženská příslušnost k psychickému wellbeingu nestačí.
Samotná náboženská příslušnost k psychickému wellbeingu nestačí.
Právě zde se objevuje klíčový paradox naší studie. Současná alternativní spiritualita často nabízí psychickou útěchu, ale postrádá hlubší formaci, dlouhodobé vztahy a stabilní komunitu. Tradiční náboženství naopak často nabízí teologickou pravdu, ale někdy zanedbává emocionální uzdravení, práci s traumatem a psychologické potřeby člověka. Alternativní spiritualita proto nabízí útěchu bez vztahového závazku, které je klíčové pro duševní zdraví, zatímco institucionální náboženství někdy nabízí dogma bez zájmu o vnitřní svět člověka.
Existuje pro takový paradox řešení? Rozhodli jsme se ho nazvat Christian Liquid Spirituality – křesťanská tekutá spiritualita. Tekutost zde neznamená relativismus ani opuštění biblického učení. Naopak. Jedná se o spiritualitu hluboce zakořeněnou v Kristu, která je zároveň dostatečně flexibilní a citlivá, aby dokázala vstupovat do konkrétních zranění, otázek a existenciálních zápasů současného člověka. Její tekutost odpovídá neuchopitelnosti Ducha svatého, který je klíčovou osobou Boží Trojice pro vnitřní uzdravení. Tato spiritualita spojuje tři základní rozměry: pevné teologické zakotvení, vztahovou a emocionální formaci a kulturní srozumitelnost.
V praxi to znamená, že církev budoucnosti nebude pouze místem předávání správných doktrín. Podle dat takové rigidní pojetí církve nestačí. Církev zítřka bude místem uzdravení, bezpečných vztahů, autentické komunity a hluboké duchovní zkušenosti. Pokud chtějí církve v postsekulární Evropě nejen přežít, ale být důležitou součástí společnosti, budou muset lidem nabídnout nejen pravdu, ale i prostor, kde mohou být poznáni, přijati, uzdravováni a proměňováni. V tom, zdá se, leží klíč k prosperujícím církvím a dalším křesťanským komunitám v postsekulárním světě.
Článek vychází z publikované studie Eder, P., & Činčala, P. Secular Spirituality, Mental Health, and the Future of Christian Spirituality in Post-Secular Europe. Výzkum navazuje na širší diskusi o vztahu spirituality, well-beingu a lidského flourishingu. Záznam je z prezentace v rámci Adventist Human-Subject Researchers Association 2026 (AHSRA).
