Proč je Ježíš Bůh?

Velikonoční neděle vzkříšení stojí na jedné zásadní otázce: Kdo to vlastně je, ten Ježíš? Protože vzkříšení samo o sobě není jen nějaký „zázrak“. Je to velké prohlášení o Ježíšově identitě. Apoštol Pavel říká, že Ježíš byl „ustanoven Synem Božím v moci… vzkříšením z mrtvých“ (Ř 1,4). Jinými slovy: vzkříšení není jen důkaz života po smrti. Je to potvrzení, že Ježíš je víc než jen učitel nebo prorok. Je to osoba Boží Trojice. Boží Syn neznamená, že měl počátek a že byl stvořen jako synové bývají. Synovství nese v tomto smyslu sdílenou podstatu Otce. Jako jinde v Bibli zaznívá spojení „synové světla“ nebo „synově hromu“, ani jedno z nich nepředpokládá biologický počátek ve světle nebo hromu. Spíš synovství komunikuje charakteristiky, které mají společné. Prvorozený syn byl tehdy v právním systému způsobilý ve všech věcech naprosto plně zastupovat svého otce. Ježíš jako Boží Syn proto není menší bůh, který se zrodil z velkého Boha. Je to Bůh sám a tento titul označuje ve starověkém způsobu vyjadřování sdílenou podstatu.

Jan začíná v tomto smyslu své evangelium radikálně: „Na počátku bylo Slovo… a to Slovo bylo Bůh“ (J 1,1). A hned dodává: „Všechno vzniklo skrze ně a bez něho nevzniklo nic“ (J 1,3). To Slovo vztáhne k Ježíšovi — Ježíš proto není součást stvoření. On je ten, skrze koho stvoření existuje (srov. Kol 1,16–17). Proto může později říct: „Dříve než byl Abraham, Já jsem“ (J 8,58), čímž říká, že tu byl dávno před Abrahamem. Kromě toho se přímo odkazuje na Boží jméno z Exodu („Jsem, který jsem“; Ex 3,14). Proto také jinde říká: „Já a Otec jsme jedno“ (J 10,30). A jeho posluchači tomu rozumí správně: chtějí ho ukamenovat, protože se činí rovným Bohu:

„,Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,‘ odpověděli mu Židé. ,Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!’“ (J 10,33)

Tohle není jen otázka titulů. Ježíš dělal věci, které náleží pouze Bohu. Odpouští hříchy — pokud by nebyl Bohem, je to rouhání (Mk 2,5–7). Přijímá uctívání (Mt 14,33; J 9,38), které podle Písma patří jedině Bohu (Mt 4,10; Zj 19,10). Učedníci o něm říkají: „Ty víš všechno“ (Boží vševědoucnost, J 21,17). A on sám prohlašuje: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Boží všemocnost, Mt 28,18).

Vrchol pak přichází po Ježíšově vzkříšení. Tomáš, který silně pochyboval, padá před Ježíšem (úkon uctívání) a říká: „Můj Pán a můj Bůh!“ (J 20,28). „Pán“ je v hebrejštině označení pro Boha, které v češtině překládáme jako „Hospodin“. Tomáš tím tedy řekne: „Ježíš je můj Bůh, je to specificky TEN starozákonní Hospodin.“ A Ježíš ho neopravuje. Přijímá to.

Stejně tak Nový zákon opakovaně spojuje Ježíše s Bohem v jedné rovině. Třeba apoštol Pavel zmiňuje „…našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista“ (Tit 2,13; srov. 2Pt 1,1: Bůh a Zachránce Ježíš). Dokonce i Bůh Otec označuje Boha Syna Ježíše za Boha: „Tvůj trůn, Bože, je na věky věků“ (Žd 1,8).

První křesťané začali aplikovat starozákonní texty o Hospodinu přímo na Ježíše, před nímž „každé koleno poklekne…“ (Iz 45,23) – Pavel říká: to se naplní v Ježíši (Fp 2,10–11). „Každý, kdo bude vzývat Hospodinovo jméno, bude zachráněn“ (Joel 3,5) – a Pavel říká: to je Ježíš (Ř 10,13). To není jen tak nějaká úcta. To je novozákonní identifikace, kterou raní učedníci pochopili.

Tak proč je to důležité?

Pokud Ježíš není plně Bůh, pak:

• nemůže skutečně odpustit hříchy,
• nemůže porazit smrt,
• jeho kříž je jen lidská tragédie, ne záchrana
• a byl by v tom případě lhář.

Ale pokud Ježíš je Bůh, pak je kříž místo, kde sám Bůh vstupuje do našeho utrpení. Vzkříšení je moment, kdy smrt definitivně prohrává. A oběť za náš hřích se může vztáhnout skutečně na všechny lidi.

První křesťané tohle nevyznávali jako povrchní filozofii. Vyznávali to, protože se setkali se vzkříšeným Ježíšem. A jedna z jejich nejstarších písní o Ježíši zpívá: „Byl ve způsobu Božím/byl roven Bohu… a přesto se ponížil“ (Fp 2,6–8). To je jádro evangelia: Bůh, který se stává člověkem, aby člověka zachránil.

Proto pro křesťany a nás v SafePointu není otázka Ježíšova božství a tajemství Trojice okrajová. Je to střed všeho, za čím směřuje naše srdce. Protože jen pokud je Ježíš skutečně Bůh, pak naše víra není jen inspirativní motivace k seberozvoji. Je to záchrana.