Moderní západní spiritualita je hluboce formována známou myšlenkou, kterou formulovat René Descartes: cogito, ergo sum – „myslím, tedy jsem“. Od té doby se stalo „já“ výchozím bodem téměř všeho: identity, pravdy i spirituality. Víra se pak snadno promění v osobní projekt – v prostor, kde hledám především vlastní klid, vlastní růst, vlastní zkušenost.
Evangelium však začíná jinde. V jeho středu nestojí autonomní „já“, ale Kristus, který říká: „Ani Syn člověka přece nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45) Tím Ježíš obrací logiku duchovního života a procesu růstu.
Skutečná hloubka roste ve vztahu. Apoštol Pavel proto píše: „Ano, bratři, byli jste povoláni ke svobodě… navzájem si v lásce pomáhejte.“ (Ga 5,13) Duchovní růst není primárně psychologický stav ani jen emoce ani jen pocit… Je to pomalý proces proměny charakteru, ve kterém se učíme žít podle Kristovy logiky sebedarující lásky. Nejen vůči sobě, ale především vůči druhým. Podle Kristova vzoru.
Proto Nový zákon vždy spojuje víru s komunitou. List Židům zmiňuje: „Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku.“ (Žd 10,24–25)
Křesťanská formace se odehrává v prostoru vztahů – tam, kde spolu lidé nesou břemena, odpouštějí si, budují něco společného. Není náhodou, že první církev je v Písmu popisována jako tělo (1K 12). Růst jednotlivce se děje skrze celek.
To má praktický dopad i na to, jak prožíváme biblickou sobotu jako den odpočinku. Sobota není jen biologický odpočinek nebo individuální dovča. Je to rytmus obnovy vztahu s Bohem, který nás znovu orientuje k jeho království (Ex 20,8–11). A právě tento vztah nás formuje do podoby lásky.
Sobota nás vrací k tomu, kdo je Bůh – a k tomu, kým máme být my. V komunitě lidí, kde si sloužíme navzájem, povzbuzujeme se a poznáváme Boží lásku skrze lásku druhých.
Proto duchovní hloubka nevzniká primárně tam, kde je nám jen dobře. Ne tam, kde je všechno dokonale připravené, světla blikají do rytmu, hudba je silně emotivní, kdy sobotní talks jsou každým slovem inspirativní. Ale ani tam, kde je člověk izolovaný ve své soukromé spiritualitě, i kdyby byla velmi intelektuální nebo meditativní. To všechno je nástroj, ale hloubka vzniká na duchovní cestě tam, kde jako lidé vstupujeme do vztahů, neseme odpovědnost a učíme se milovat jedni druhé.
Proto je cílem všech duchovních praktik a učednictví „stávat se dokonalým v lásce“. Proto také v SafePointu toužíme po tom, aby každý mohl být součástí tvoření takové komunity. Protože víme, že právě v takové službě se pomalu rodí hlubší víra, která s působením Ducha svatého proměňuje životy.
Protože Kristus nás neformuje pouze skrze to, co přijímáme. Kristus nás formuje především skrze to, co se učíme dávat.
E-book zdarma 
