Bible začíná jasně základním židovským vyznáním: „Hospodin je jeden“ (Dt 6,4). Křesťanství nikdy nebylo polyteismus mnoha bohů. A přesto když čteme Nový zákon pozorně, je tam zvláštní napětí. Otec je Bůh. Ježíš je nazýván Bohem (J 1,1; J 20,28). Duch svatý jedná jako osoba a je také označen jako Bůh (Sk 5,3–4). Tak jak můžeme tohle držet pohromadě? Je Bůh jeden? A tři?
Slovo „Trojice“ v Bibli nikde nenajdeme. Je to ale to nejlepší možné vysvětlení tohohle napětí. Není to update Bible, ale pokus být Bibli věrný v tom, co tvrdí o Bohu. Proto Ježíš posílá učedníky křtít „v (jedno) jméno (1) Otce i (2) Syna i (3) Ducha svatého“ (Mt 28,19). Je to jedno jméno, a přesto jsou zmíněni tři. A apoštol Pavel často zakončuje dopisy požehnáním, kde jsou vedle sebe na stejné úrovni Otec, Syn i Duch (2K 13,13). Ne jako tři bohové. Ale jako jeden Bůh, který se zjevuje ve vztahu tří osob. V tom to začíná být osobní. Protože jestli je Bůh ve své podstatě vztah, pak skutečně platí, že „Bůh je láska“ (1J 4,8). Není to metafora. Láska totiž nemůže existovat v izolaci. Pokud by byl Bůh od věčnosti jen sám, nemohl by být láskou v plném smyslu. Koncept Boží Trojice to ale vysvětluje tak, že Bůh je láska sám v sobě – Otec miluje Syna, Syn v tom odpovídá Otci, Duch svatý je ten, kdo tuto lásku sdílí a zpřítomňuje. A my jsme do tohoto vztahu zváni. Proto křesťanství není jen o intelektuální pravdě, ale o vztahu. Protože samotný Bůh je vztah.
Historicky tyto představy a formulace odpovídají dlouhému vývoji. Raní křesťané přemýšleli, jak toto tajemství co nejlépe uchopit. Slovo Trojice se objevilo třeba už u Tertuliána ve 2./3. století. Postupně to bylo teologicky vyjasňováno v rámci církví a sborů z celého světa, například na velkých zasedáních (koncilech), kde se hledal jazyk věrný biblickému svědectví. Proto je trojiční učení součástí naprosté většiny všech církví. Nebylo to rozhodnutí jedné jediné církve.
Adventisté na začátku svého působení v tomto tématu neměli ještě úplně jasno. První generace byla opatrná vůči tradičním formulacím a bála se jich jako nebiblického nánosu, přestože se jedná o domýšlení biblického konceptu, který byl v Bibli vždy přítomný. Ale postupně, jak znovu a znovu četli Bibli, začalo jim docházet, že bez plného božství Krista a bez osobního Boha Ducha svatého se celý příběh rozpadá. A tak se brzy i raná církev adventistů včetně textů od jedné ze zakladatelů Ellen White v této otázce posunula hlouběji k Písmu a opřela se o Trojičního Boha. Dnes je nauka o Trojici základ adventistické víry a je to součástí věroučných bodů: „Bůh je jeden: Otec, Syn a Duch svatý; jednota tří osob od věčnosti.“ (Věroučný výrok č. 2: 2. TROJJEDINÝ BŮH)
Trojice není filozofická hádanka. Není to odpadnutí. Je to samotný základ evangelia. Pokud se ho křesťan vzdá, upadá jeho křesťanství, které stojí na vyznání, že Ježíš je Pán (Pán, řec. kyrios, je označení starozákonního Hospodina JHVH, adonaj): „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Ř 10,9; dále např. Fp 2,9–11; 1Kor 1,2; 8,6; Sk 2,21.36; 7,59; J 20,28; Žd 1,10–12; 1Pt 3,15; Jd 4–5 a mnoho dalších výskytů)
Pokud Ježíš není plně Bůh, nemůže nás skutečně zachránit. Protože jak by smrt jednoho člověka mohla vyřešit hřích celého světa? Pokud Duch není Bůh, nemůže nás skutečně proměňovat. A pokud Bůh není vztah, pak se víra snadno stane jen náboženstvím pravidel místo života v lásce.
Slow theology někdy znamená vstoupit trpělivě a s pokorou do tajemství. Bůh je takové tajemství, které přesahuje naši schopnost ho naprosto plně pochopit. A přesto máme náznaky jeho nádhery v pluralitě jeho jednoty. Věříme proto v Boha, který není osamělý, ale vztahový. A právě proto může vstoupit do vztahu s námi.