Jedním ze základních principů odpovědného výkladu Bible je tohle omezení: biblický text nemůže znamenat něco, co by bylo zcela nesrozumitelné nebo nemožné pro jeho původní autory a posluchače.
Autor 2. Petrova listu připomíná, že „žádné proroctví Písma nevzniká z vlastního výkladu“ (2Pt 1,20–21). Smysl textu tedy není produktem jenom naší kreativity, ale je primárně zakotven v Božím jednání v konkrétních dějinách.
Současná postmoderní teologie (a nejen ta, samozřejmě) upozorňuje, že každý čteme z určité perspektivy a s určitým předporozuměním. Nikdo z nás není neutrální čtenář. To nás vede k pokoře. Zároveň ale křesťanská víra tvrdí, že Bůh skutečně promluvil skrze konkrétní autory, v konkrétních situacích. Význam textu proto není nekonečně otevřený. Je zakořeněný v konkrétních dějinných událostech a my potom hledáme mosty, jak jej lze aplikovat v dnešním světě.
Jeremjáš varuje před proroky, kteří „mluví vidění svého srdce, ne z Hospodinových úst“ (Jer 23,16). I na poušti, když se Ježíš postí, zazní Bible – ale je tam zneužitá samotným ďáblem (Mt 4,6). Ježíš na to odpovídá textem v širším kanonickém kontextu a vrací výklad zpět k Božímu charakteru.
To je klíč: význam není jen otázka slov, ale věrnosti celému Božímu příběhu. Naše slow theology tady znamená přijmout dvojí pokoru: (1) že vždycky čteme situovaně (2) a že text má své hranice. Nejsme jeho tvůrci, ale jeho posluchači, kteří naslouchají v konkrétních perspektivách toho, co prožívají. A právě v tomto napětí mezi historií a současností vzniká prostor, kde může Bůh skrze Bibli skutečně proměňovat naše životy.
E-book zdarma 
