Když se v Nehemjášovi 8 znovu objevuje zapomenutý Zákon, Levité „četli z knihy Božího zákona a vykládali smysl, aby lidé rozuměli“ (Neh 8,8). Neimprovizovali, nehledali nové významy, nezačali okamžitě aplikací textu. Nejprve pomohli lidem pochopit, co text znamenal. A teprve když zazněl jeho původní smysl, přišla reakce srdce.
Tady se dotýkáme rozdílu mezi exegesí a hermeneutikou. Exegeze se ptá: co tento text znamenal pro své první posluchače? Hermeneutika se pak ptá: jak tentýž význam či princip zaznívá dnes? Exegeze je archeologické odhalování dávného. Hermeneutika je stavění mostu napříč časem a kulturou. Exegeze stojí na přesvědčení, že Bůh promluvil konkrétně do dějin. Hermeneutika vyznává, že skrze tytéž příběhy mluví i dnes.
Ježíš na cestě do Emauz nezačíná aplikací, ale výkladem: „vykládal jim, co se na něho vztahovalo ve všech Písmech“ (Lk 24,27). Nejdřív porozumění. Až potom hořící srdce.
Problém nastává ve chvíli, kdy exegezi přeskočíme a jdeme rovnou k hermeneutice. Například když vezmeme slova „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Fp 4,13) a uděláme z nich super univerzální motivační slogan. Ale! V kontextu tam Pavel mluví o tom, že se naučil být spokojený v hojnosti i v nedostatku. Exegeze nás vrací k jeho původní situaci. Hermeneutika pak může říct: Kristus mi dává sílu vytrvat… i když okolnosti nejsou vždycky ideální.
Bez exegeze se z výkladu snadno stane projekce našich přání nebo obav. Pomalá víra se v rámci slow theology učí číst zodpovědně a dál, ptát se na kontext, naslouchat autorovu záměru. Ne proto, aby víru zkomplikovala, ale aby ji prohloubila.
E-book zdarma 
