Proč nás touha po uznání ničí

V dnešní době jsme vedeni k tomu, abychom usilovali o úspěch. Obdiv od ostatních, sláva, uznání – to vše nám ego často představuje jako to nejdůležitější v životě. Jak se cítíme, když někdo ocení naši práci? Chvíli to je skvělé, že? Polechtá to naše ego a my si začneme připadat důležití. To je přirozené. Když dosáhneme něčeho, co chceme, a ostatní to vidí, máme pocit, že naše hodnota roste. Ale co se stane, když tohle začne udávat směr našeho života?

Někdy totiž také přicházejí chvíle, kdy zjišťujeme, že tato potřeba uznání nás může nejen zmást, ale také zničit. Jakmile začneme poměřovat svou hodnotu podle toho, co si o nás myslí ostatní, rychle zjistíme, že úspěch není trvalý. Na chvíli se něco podaří, na chvíli nás lidé obdivují, ale co se stane, když to ztratíme? Jak rychle se všechno změní, jakmile přijdeme o to, na čem jsme si zakládali? Když ego roste, duše umírá.

Ryan Holiday ve své knize Ego Is the Enemy popisuje tři přirozené kroky našeho života:

1. aspirace
2. úspěch
3. selhání

Ve všech těchto okamžicích je naším největším nepřítelem ego, které chce, abychom usilovali o úspěch, a ve chvíli, kdy o něj přijdeme, začne nás ponižovat a rozkládat. Když o něco usilujeme, naše hrdost nám našeptává, že se nepotřebujeme od nikoho učit, že to zvládneme sami. Když uspějeme, říkáme si, jak jsme unikátní a že si můžeme dovolit cokoliv. A když selžeme, cítíme, že jsme nuly a už bychom nic zkoušet nikdy neměli.

Čím/kým je definována naše hodnota?

Příběh apoštola Pavla nám může pomoct objevit, jak těžké a důležité je udržet si správnou perspektivu – když nás lidé začnou uctívat nebo když nás začnou nenávidět. Představ si, že se dostaneš do situace, kdy tě lidé oslavují za něco, co jsi udělal – ať už je to velký projekt v práci, perfektní diplomka nebo nějaký jiný úspěch. Cítíš, jak tě to vynáší nahoru, že? A teď si představ, že jsi apoštol Pavel, který právě dorazil do malého města v jižním Turecku Lystry.

Pavel a Barnabáš přišli do tohoto města a po zázračném uzdravení muže, který nikdy nechodil, se z nich pro všechny okamžitě stali hrdinové. Lidé je dokonce považovali za bohy – Zeus a Hermés přišli mezi ně, mysleli si. Okamžitě je začali oslavovat, chtěli je uctívat, přinášet jim oběti. Teď si představ, že bys byl na jejich místě. Přijmeš tu slávu? Představíš si, že teď všichni uznávají tvé úspěchy a chválí tě? Co bys dělal? Bylo by snadné se nechat unést a začít věřit, že si zasloužíš všechnu tu pozornost. Ale Pavel se rozhodl jinak.

Roztrhl si šaty, což bylo v tehdejší kultuře znamení silného nesouhlasu, a řekl lidem, že on ani Barnabáš nejsou žádní bohové. Odmítl všechno to uznání. Pavel věděl, že jeho život není o tom, co si o něm myslí lidé. Přišel, aby ukázal pravdu o jediném Bohu, ne o sobě. Nechtěl, aby uctívali jeho, ale biblického Boha. A to ho vzápětí málem stálo život. Lidé, kteří ho uctívali, najednou otočili a šli ho kamenovat. A když už si mysleli, že je Pavel mrtvý, odtáhli jeho tělo z města ven.

To je zásadní lekce pro nás všechny. Úspěch je pomíjivý. V okamžiku můžeme ztratit všechno, co máme.

Jak zůstat pevný, i když tě všichni opustí

A teď přichází ta klíčová otázka – jak to všechno dokázat žít v každodenním životě? Jak se nenechat ovládnout touhou po uznání, když je to tak přirozené? Ježíš je skvělý příklad. Pavel čelil uznání i kamenování. Ježíš čelil stejné situaci ještě na hlubším levelu. Když přišel do Jeruzaléma, lidé ho vítali jako krále. „Hosana!“, křičeli, mávali palmovými ratolestmi. Ale o pár dní později ti samí lidé křičeli: „Ukřižuj ho! Ježíše nechceme!“ Jak rychle se může všechno změnit.

Podobně jako Pavel, také Ježíš věděl, že jeho hodnota není určena tím, co o něm říkají druzí. Nepřišel, aby byl uctíván nebo oslavován. Přišel, aby nás zachránil. Vědomí poslání a smyslu je to, co nás dokáže osvobodit od tlaku, abychom někým byli. Když se zaměříme na to, co nám Bůh říká o nás a co pro nás připravuje, a ne na to, co si o nás myslí ostatní, najdeme skutečnou svobodu. Svobodu, která není závislá na úspěchu nebo neúspěchu, ale na víře v to, co pro nás Bůh připravil.

Skutečná svoboda: Pokora, vděčnost a odolnost

Skutečná svoboda přichází, když přestaneme hledat uznání od druhých. Když přestaneme být závislí na tom, jak nás vidí ostatní, můžeme začít žít život, který má skutečný smysl. Jak žít bez toho, abychom byli zasaženi úspěchem nebo neúspěchem? Když místo honby za slávou budeme hledat Boží plán pro náš život, dostaneme něco úžasného – vnitřní pokoj a smysl.

Když procházíme tři zmíněné fází života, naše postoje se v nich mění: ve svých aspiracích najednou budeme pokorní, ve svých úspěších vděční a ve svých selháních odolní.

To je to, co do našeho života chce Bůh přinést. Pokora, vděčnost i odolnost jsou klíčové. Když v životě přijmeme, že všechno dobré k nám přichází od Boha, začneme se soustředit na to, co je pro nás opravdu důležité. Ve svém poslání budeme silní, jistí a odolní, protože naše hodnoty nebudou závislé na názorech ostatních. A to je opravdová svoboda – žít život, který není o tom, co si o nás myslí ostatní, ale o tom ponořit se do toho, co nám Bůh ukazuje, že je před námi.